pondělí 20. května 2013

Náhorní Karabach, na stopa do Gruzie a záplava turistů


Můj pobyt v Arménii se kvapem blíží ke konci a tak bych mohla ještě doplnit svůj zanedbávaný blok o pár posledních událostí a navštívených míst.
Na konec dubna jsme naplánovali malý projekt pro děti v Shushi v Náhorním Karabachu. Pro neznalé Náhorní Karabach je území Ázerbajdžánu pod kontrolou arménských vojsk, o které se na počátku 90. let vedl válečný spor mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Ač byl Náhorní Karabach vyhlášen za nezávislou republiku, tato republika nebyla žádnou jinou zemí včetně Arménie uznána, pokud tedy nebereme v potaz uznání Abkhazií, Jižní Osetií a Transnistrií, což jsou také země jen s částečným uznáním nezávislosti. Nicméně dostat vízum do Karabchu je otázkou jednoho dne a pobyt tam není nijak nebezpečný, protože do dosahu střelby na prázdno podél hranic s Azerbajdžánem se turisti ani civilní obyvatelstvo nedostane.
Do Shushi jsme dorazili v sestavě 11 dobrovolníku s připravenými výtvranými workshopy a dalšími aktivitami pro referovanou stovku dětí. Jelikož jsem na Kavkaze už víc jak půl roku, nemůže mě překvapit, že věci nefungují tak, jak si člověk namaluje. Dětí samozřejmě nebyla stovka, ale s bídou dvacet, z našeho plánu se uskutečnila tak polovina aktivit a málem z nás byli bezdomovci nebýt dobrosrdečného Sara. Ale zpět k místu, kde jsme se vlastně ocitli. Shushi je město ležící na hedvábné stezce. Místní populace byla tvořena převážně Armény, Tatary nebo-li Ázerbajdžánci a také Peršany. Po Rusko-perských valkách se postupně zvyšovalo procento arménské populace, na přelomu století tvořila něco přes 50% a to až do roku 1920 kdy došlo k pogromu křesťanského obyvatelstva a většina Arménů  byla vyvražděna. Arméni pak tvořili minoritu až do 90. let, kdy Arménie obsadila Karabach a Azerbajdžánce vyhnala. Proč je nutné tohle vědět? Pro pochopení, proč Shushi vypadá, tak jak vypadá. Město pro přibližně 20 000 lidí obývá necelých 4000 lidí. Spousta domů je opuštěných, některé zničené válkou jiné časem a zanedbáním. Kdo by však očekával, že takto vypadající město musí působit opuštěně a depresivně, velmi by se pletl, nádherná přiroda a historie dýchající z každého zákoutí dělá z Shushi docela romantické místo.
Hlavní rozdíl, který byl patrný mezi Arménií a Karabachem, kromě bílého stavebního kamene, je v přístupu místních k jejich domovině. Arméni jsou velmi hrdí na svou zemi, ale při první příležitosti zmizí za hranice, lidé v Karabachu jsou hrdí na to žít v Karabachu. Náš hostitel Saro, chlapík, co žil v Baku, nám vyprávěl, že měl možnost z Baku utéct do Gyumri nebo Jerevanu, ale on se vrátil do Shushi, protože odtud pochází a nikdy by neměnil. Teď dělá na městském úřadě, provádí v muzeu, s birthright dobrovolníky spolupracuje na novém konceptu celého muzea a do toho hostí cestovatele, co se v Shushi objeví – některé za malou úplatu, některé, jako nás, za dobré slovo a uši, co si rády poslechnou jeho historky.
Když jsem ráno z městského opevnění pozorovala východ slunce nad místním kaňonem, odpoledne si užívala kapky vody z vodopádu ve vlasech a večer jsem seděla s ostatními na minaretu staré mešity se zapadjícím sluncem za zády, cítila jsem se tak nějak úplně bezstarostně, jakoby už nikdy na ničem jiném nezáleželo, prostě to správné místo a správná chvíle je tady a teď. Tečka.
Doufám, že se mi podaří se do Karabachu zase brzo podívat.

Shushi a okolí

















Jen co jsem se vrátila z Karabachu, zamířila jsem na letiště vyzvednout svou sestru. Kromě některých mých oblíbených míst v Arménii jsme se rozhodli navštívit i Gruzii. Na jednu stranu dvě blondýnky se nikdy nemusí na Kavkaze obávat, že by se jim nepovedlo stopnout auto, na druhou stranu si taky můžou být jisté, že v některém z těch aut bude sedět nosatý, naddržený Armén s představou, že každá evropanka po něm touží. Vinou výchovy mých rodičů jsem ten zdvořilý a milý typ, což se na Kavkaze občas nevyplácí. Měla bych se naučit ten výraz, co říká „něco si zkus a už to nikdy nerozchodíš“. Nakonec jsme ale naše stopování do Tbilisi přežily bez větší úhony a navíc poslední řidič byl nejen zdvořilý, ale i milý, takže k svezení přidal i výtečný oběd v jedné z restaurací s výhledem na staré Tbilisi, popřál nám příjemný pobyt a odjel.
Nezůstali jsme v Tbilisi, ale přesunuli se k mým přátelům, dobrovolníkům v Rustavi. Rustavi rozhodně není turistickým cílem, nová polovina města, vystavěná za sovětské éry, je jedno obrovské sídliště, kde se člověk snadno ztratí. Na druhou stranu mi to tu připomněla bezstarostnou atmosféru devadesátých let. Kluci, co smrtelně vážně honí míč po fotbalovém hřišti, na lavičce skupina mamin s kávou jedním okem pozorující caparty kolem, puberťáci na skatebordech. A do sousedctví se přistěhovali nový rumunští dobrovolníci, takže nechyběla ani welcome party – jen více boj s gruzinským vínem, čačou, rumunskou palinkou a arménským koňakem dokáže zamotat hlavu.
Před návratem do Jerevanu jsme ještě navštívili Gori – rodiště Stalina, kde jsme ovšem oželeli návštěvu jeho muzea a místo toho zamířili ke skalnímu městu Uplisthike. A zase mě pobavil kavkazský přístup k tomu, co je daleko a co blízko. Taxikář ani řidič maršrutky nedokázali pochopit, jak pro nás může být přijatelné jít z vesnice ke skalám pěšky – vždyť je to minimálně 5 kilometrů!

Rustavi

 Gruzínská rarita, všude jinde na světě můžete najít otevírací dobu 24/7 v Gruzii 24/24 - takže po 24 odpracovaných dnech, kdy je otevřeno nonstop následuje týden volna?

Uplisthike





Gori




V Gruzii i Arménii očividně začala turistická sezóna. U každého alespoň trochu zajímavého místa stojí autobusy plné turistů kloboučkářů, co cestují spíš za fotkou než za zážitkem, a tak vždy jen vyskáčí z autobusu, nafotí, co se dá, vybílý stánek se suvenýry, zaplatí za oběd v předražené restauraci a pokračují stejný tempem stihnout projet dalších pět destinací v jednom dni. A jen tak mimochodem jsem se přistihla, že se cítím uraženě, protože by si někdo mohl myslet, že jsem taky turista a ještě ke všemu jeden z těchto. Já totiž nejsem turista, já tady žiju a tak nějak si to tady i nárokuju! Uvědomuji si, že to zní praštěně, ale nejsem jediná. Tak nějak jsme se s ostatními dobrovolníky shodli, že ač na ledacos nadáváme, stěžujeme si, kritizujeme, na druhou stranu si připadáme už jako součást té země a proto na to máme nárok. Nedej bože, když se nějaký cizinec snaží navázat oční kontakt a ne tak se na nás usmát, to vůbec! My jsme totiž vyšší kasta, ty jen pozoruješ, ale my jsme místní!

Pastviny kolem Sevanu - naštěstí ne všude se dá dojet autobusem


čtvrtek 25. dubna 2013

Den na památku obětí genocidy

      Včerejší den, tedy 24. duben, je jedním z nejvýznamějších dnů v Arménii. Jedná se o státní svátek na památku obětí Arménské genocidy. Uvědomuji si, že v Česku většina populace není příliš familérní s tímto tématem a ne mnoho zemí uznalo genocidu spáchanou Turky na tehdy arménské minoritě v rámci Osmanské říše. Právě 24. dubna 1915 začalo systematické vyhlazování arménské populace. K lepšímu pochopení toho, co se vlastně stalo je nutno zmínit určitá historická fakta spojená s Arménií.
     Arménský národ se formoval na území dnešního východního Turecka, tedy kolem jezera Van a hory Ararat. Střídala se období síly a slávy s obdobími pod nadvládou okolních států. Roku 301 král Tiridates III.  prohlásil křesťanství za národní náboženství, Arménie se tak stala první zemí na světě, která tak učinila. Křesťanství se velmi rychle stalo silnou součástí armenské kultury a to také díky vytvoření vlastní specifické abecedy. Snahy přesvědčit arménský národ ke konverzi k jiným náboženstvím vyznávaným státý pod jejichž nadvládou se Arménie vyskytovala byly marné. Ač měli okolní kultury vliv na tu arménskou, zoroastrismus ani islám nenašli místo v arménské kultuře.
     Právě fakt, že se Arméni hlásili k apoštolské církvi pro ně byl osudným. Během 15. a 16. století se Arménie dostala pod nadvládu Osmanské říše. Spolu s ostatními křesťany převážně z Balkánu a s Židy byli Arméni vnímání jako nerovní Turkům a Kurdům - tedy muslimům. Projevovalo se to nejen v nerovných právech, ale také v jednání muslimů. Často se stávalo, že byli Arméni vražděni a ženy znásilňovány, aniž by bylo možno dosáhnout potrestání vyníků. Přes snahy Evropských mocností vyjednat s Osmanskou říší možnosti reforem, které by zaručily rovné postavení minorit, nic se vlastně nezměnilo. Tato situace vedla k vytvoření hnutí reprezentovaných arménskou inteligenci na podporu práv arménského národa a snahy o autonomii v rámci Osmanské říše. Protesty arménského obyvatelstva vedli až k takzvanému Hamidiánskému masakru v roce 1895, při kterém bylo zavražděno mezi 100-300 000 Arménů. Další masakry arménského obyvatelstva pokračovaly i před 1. světovou válkou. Po porážce turecké armády ruskými vojsky byli Arméni obviněni ze zapříčenění této porážky. Dne 24. dubna 1915 byli uvěznění představitelé arménské inteligence a od května začala deportace arménského obyvatelstva do koncentračních táborů v blízkosti Aleppa. V Syrijské poušti zemřelo mnoho Arménů, jiní byli zavražděni, ženy znásilňovány. Není možné udat přesné číslo objetí tohoto systematického vyhlazování, vzhledem k dostupným dokumentům se mluví o 1-1 500 000 objetí. Části arménské populace se podařilo uprchnout převážně do Sýrie, Libanonu či Egypta. Tito přeživší byli první generací arménské diaspory. Další generace Arménů odešla do zahraničí po 2. světové válce. K dnešním dnům žije v Arménii kolem 3 miliónů obyvatel což je pouhý zlomek k ohdadovaným 8-10 miliónům Arménů z diaspory. 
     Hlavním problémem této genocidy pro dnešní generace Arménů je turecké popření těchto událostí jakžto úmyslného a systematického vyvražďování. Arménská strana požadují omluvu a odškodnění za tyto skutky, na což Turecko nechce přistoupit a stojí si za tvrzením, že se jednalo o úmrtí zapříčeněná situací, kdy Arménské obyvatelstvo kolaborovalo k ruským vojskům.
     Arménská genocida byla uznána Argentinou, Belgií, Kanadou, Kyprem, Vatikánem, Itálií, Německem, Polskem, Slovenskem, Francií, Řeckem, Lotyšskem, Libanonem, Nizozemskem, Ruskem, Švédskem, Švýcarskem, Uruguayí, Venezuelou a Čile. 
     V Jerevanu začínají události spojené s připomínkou těchto událostí večer 23. dubna. Převážně mladí lidé jdou v průvodu z centra města k památníku obětem genocidy. Pochodně, které velká většina z nich třímá v rukou, se často stávají také zdrojem ohně k pálení tureckých vlajek. Druhý den je více mírumilovný, představitelé států a církve a po té i celé arménské rodiny přichází k památníku položit květiny a vzdát čest zesnulým. 






pondělí 1. dubna 2013

Jerevan


 Na rozdíl od Česka v Arménii už máme jaro. Všechno tu kvete a voní a konečně se aspoň sem tam na ulicích vyskytují lidé i v jiných barvách než je černá. A hlavně Jerevan začíná vypadat jako hezké místo. Uvědomuji si, že jsem moc prostoru své přechodné domovině neposkytla, takže teď je ta chvíle, přiblížit místo, které si všichni naši rodičové spojí s Rádiem Jerevan. Mimochodem, četla jsem spoustu vtipů o Rádiu Jerevan a vtipné mi tedy vůbec nepřipadaly, ale možná je to vina mého (ne)smyslu pro humor.

Ač Arménské statistiky úvádí, že v Jerevanu žije přes milion obyvatel, občas přemýšlím jak a kde. Když totiž srovnám Prahu a Jerevan, vůbec se necítím jako v metropoli, spíš jak v ne moc velkém městě, kde po měsíci znáte veškéré osazenstvo místních barů a všichni o vás ví všechno. To bude asi zapříčeněno i tím, že kultura hospod, barů, klubů, diskoték, tavern, pohostinství atp. tady není zase až tak moc rozšířená. Momentálně bydlím v centru, ale předešlý byt jsme měli v části zvané Anastasavan, jedná se původně o vesnici, která díký rozrůstající se výstavbě byla začleněna do Jerevanu. Z našeho bytu to bylo nějaké 3km do nejbližšího baru. Nemyslete si však, že se tady nepije. Pije. A docela dost. Jenže většina lidí si tu svou vodku usrkává hezky doma před televizí. Pro představu litr průměrné vodky tady přijde na 80Kč. Nedávno jsme dělali večeři pro pár přátel a neměli jsme vývrtku na otevření vína. Takže se vyrazilo k sousedům, poprosit je o otevření našich lahví. Ze čtyř bytů vykoukly tři podnapilé obličeje a ve čtvrtém pro jistotu ani neotevřeli dveře.

Když se posuneme od té jedné ulice s bary a cluby dál, dostáváme se k centru Jerevanu. Jeden kluk z Francie mi řekl že nemá rád Tbilisi, celé město mu přijde jako falešná přetvářka, protože se tam míchá staré a zničené s novým a moderním. Pro mě je právě naopak tohle to kouzelné na Tbilisi, nesnaží se maskovat ty staré zchátralé domy a právě ten kontrast s novým moderním Tbilisi vytváří zajímavou atmosféru. V centru Jerevanu se snaží všechny staré domy vyhladit a nahradit je vysokými věžáky s velkými a předraženými byty. Když se večer procházíte po luxusní Northern Avenue, připadáte si jako ve městě duchů, výlohy plné předraženého zboží a nad nimi temná okna, za kterými nikdo nebydlí. Monumentalitu a honosnost Náměsti Republiky s „tančící“ fontánou kazí desítky aut parkující přímo uprostřed náměstí. Celé centrum města je protkané malými parčíky, které musí být v létě permanentně zavlažované, protože jinak je zelená tráva v momentě spálená. Docela mě překvapuje morálka místních, kteří důsledně respektují pravidlo nešlapat na trávu, pro mě to není pořádný park, když si nemůžu s dekou a lahví vína sednout pod nějaký pěkně rostlý strom a užívat si den.

Jerevan nabízí hned několik míst odkud je skvělý výhled na město – z Kaskád je možné vidět centrum, od památníků obětí genocidy zase stadion a severozápadní část Jerevanu, nad tím vším se tyčí Matka Arménie a tanky kolem ní. Nejzajímavější je pro mě ale výhled z pevnosti Erebuni. Erebuni je nejstarší čtvrť Jerevanu. Když se z vrcholku pevnosti díváte do okolí, nejprve pohled upoutají zasněžené hory kolem dokola celého Jerevanu a pak z části opuštěné továrny, ušmudlané paneláky, co připomínají patchworkovou deku, protože každý si svůj byt a okna upravuje jinak než sousedi, a nakonec záplava plechových, rezavých střech. Občas ty střechy nezastřešují domy, ale obydlí, která jsou blíž indickým slumům. Když bydlíte v centru Jerevanu, a to především teď na jaře, užíváte si atmosféru prosluněného a rozkvetlého města a jediné, co vás tak štve, je nefungující osvětlení v podchodech. Když se ale dostanete mimo centrum, po chvíli se stydíte, že kromě na chleba máte i na kus sýra.


Náměstí Republiky během oslav založení Jerevanu

 Budova Opery

Národní Galerie s tančící fontánou
Památník obětem genocidy

Matka Arménie


Kaskády
16. kvartel, když se díváte z výšky, půdorys těch paneláků opisuje nápis SSSR, jestli je to pravda ovšem nevím, nikdy jsem nebyla v dostatečné výšce nad nimi

Každý volný schod je něčí pracovní místo

Pohled na Ararat 

Pohled na Aragatz




 Jen co vystoupíte z vlaku na Sasuntzi David, můžete si nakoupit 

Rabiz potloukající se kolem Erebuni 

 Erebuni

Bouřka nad městem

Tvořivosti se meze nekladou

Malé domky s jejich malými obyvateli musí ustoupit novým věžákům budovaným v centru města


U nás na dvoře

Poetika autobusové zastávky

V Jerevanu neexistuje grafity, jen tyhle vesele vymalované průchody do dvorů